Vítězství Ondřeje Banka na obávaném Hahnenkammu - Nepovedená zima II

Cesta na lyžařský vrchol bolí a někdy těch úrazů bývá příliš. Pohled na Ondřeje Banka a na chybu Evropské unie z rakouského špitálu.

            My všichni tři pacienti v rakouským špitále na pokoji 518 máme třetí den po operaci a jak pomalu odeznívájí pooperační bolesti, tak se nacházíme v nejlepším rozpoložení.

              Kluci mi pořád nabízej, že si můžu půjčit ty jejich noviny, ale to já dycky vodmítnu, protože ty co se nabízej, ty jsou všecky šmrncnutý bulvárem a to já si nepočtu, na to já nemám nervy. Mě úplně stačí když nám za voknem přistávaj ty záchranářský helikoptéry a svážej ty zmrzačený a polomrtvý lyžaře a snowborďáky, jako včera ty dva mladý kluky, co skončili pod lavinou, volové nerozumní, lezli na zavřenou sjezdovku a mysleli si jak jsou dobří. Jenže von ten sníh je letos lstivej a zrádnej, za poslední dva měsíce pozměnil životy tolika lidí, že to vypadá, jako kdyby ta příroda byla už fakt nas..ná a chtěla tomu lidstvu začít všechno vracet za to, jak ji furt lidi przněj a furt si na ní něco dokazujou. Protože těch mrtvejch a rozsekanejch je letos nějak moc, to dřív nebejvalo, aspoň né v takový míře. Tak k týdle apokalypse já další mrtví v novinách nepotřebuju. Dneska jsem ale musel udělat výjimku a půjčit si ty noviny od kluků hned u snídaně, protože na titulní stránce Kleine Zeitung byl zachycenej lyžař, českej lyžař.

A to mě úplně dostalo, to mě úplně chytlo za srdce, poněvadž to je dycky takový momentální nával hrdosti, to se vám hned krev navalí do hlavy, že je tam pak tak málo místa, že ty neurony do sebe začnou strkat a vznikne pravděpodobně nějaká tlačenice a celá ta hlava se vám začne motat a člověk tak na chvíli není schopnej vůbec přemejšlet. A to se musí hned nějak srovnat, to se hned aktivujou obraný mechanismy a nějak se ten přetlak musí rychle vyrovnat, aby zase vznikl prostor pro normální myšlení. Většinou se ta hlava zbaví nějakých přebytečných slz, poněvadž jak je ta dnešní doba taková přemistrovaná, plná James Bondů, tak se s těma slzama tak šetří, že v tý hlavě víceméně překážej. No a to se pak musí člověk votočit někam k voknu, aby si toho vostatní nevšimli, protože to by ty vostatní kolem mohli vyhodnotit tak, že tu situaci nemáte pod kontrolou a mohli by se vás snažit natlačit do nějaký terapie. Poněvadž brečet nad první stránkou novin, když tam zrovna nejsou vyobrazený nějaký vohořelý děti, to fakt není v dnešní době normální.

Tak na týdle první stránce Kleine Zeitung byl zachycenej Ondra Bank a to je jedinej, dneska už legendární českej lyžař, co dejchá těm Rakušákům trochu na záda, a to voni potřebujou jak sůl, voni to potřebujou, aby neztratili soudnost, voni by pak měli choutky ty světový soutěže úplně zrušit a dělat si je po svým a sem tam pozvat někoho přes hranice jako hosta. A potřebujou to vo to víc teď, když je Svindal, kterej je letos pěkně školil, mimo hru. Na takový malý epizodě tohodle Ondry Banka, je krásně vidět, co všechno tydlecti parádní sjezdaři podstupují, jak je důležitá souhra všech tělesnejch orgánů a jak je životně důležitej mentální trénink. Tak tenhle ten Ondra Bank, několik let zpátky, když už si dostatečně věřil, tak se rozhod, že pojede závod v Kitzbühelu. A jak každej ví, to je ve světě lyžování pojem. Tendlecten svah, kterej voni pojmenovali Hahnenkamm, tak na tom se každej rok jede nejtěšší sjezd na světě, a to zdaleka nejezděj všichni, to i zkušení sjezdaři specialisti často vynechávaj. Poněvadž tady jde fakt vo život a ta atmosféra na startu je tím respektem úplně nasáklá a v tom startovacím domku se před startem rozprostírá takový hrobový ticho až z toho mrazí. No a když se tehdy rozhodl Ondra Bank, že pojede tendle zabijáckej závod, ptali se novináři jeho trenéra a ten jim odpověděl, že to vůbec není téma nějaký umístění, že v takových kategoriích v tomto případě vůbec neuvažuje, že je prostě jenom důležitý, aby se Ondra nezabil. To je pro trenéra šíleně těžká pozice, takovej závod a takový rozhodnutí, protože na jednu stranu je na toho svýho mandanta náramně pyšnej, že to jako dotáhli spolu tak daleko a když to dobře dopadne, tak to bude důležitej mentální krok a posun zase o kus dál, jenomže vono to taky dopadnout nemusí. Tak ten trenér před závodem ani nespí a do poslední chvíle přemýšlí, jestli nebude lepší se z toho závodu nějak vyvlíknout, jenže jak to udělat, když už se ten jeho mandant rozhod, že todle neuvěřitelný riziko podstoupí. To von mu nemůže říct, že na to ještě nemá nebo tak něco, to by ho taky moh zabrzdit, že by možná už ani žádnej závod nezajel, a to by prakticky znamenalo konec kariéry. Jenže konec kariéry může předznamenat i to, když mu řekne něco ve smyslu "seš super dobrej, pořádně se do toho opři". Některý rozhodování jsou zkrátka v životě hrozně těžký.

Kdo někdy stál na místě startu toho šílenýho hangu, ten pochopí o čem mluvim. Protože vyskočit z toho startovacího domku, to je skoro jako skočit ze skály. Stošedesáti metrovej úsek na svahu skloněnym pod jednapadesátiprocenty tu borci dávaj za 8,5 s, no schválně, který auto to umí? No a na konci toho úseku je čeká Mausefalle a za ní už jde do tuhýho, protože sklon svahu jde z těch jedenapadesáti na pětavosumdesát a to je jako když se pod váma ta zem utrhne, a následuje přetížení jak ve stíhačce a po šíleným vosumdesátimetrovým letu vzduchem náraz do bot jako prase. To přetížení 3 g vám připomíná, že přistání musí proběhnout precizně, zároveň se na to ale nesmí myslet, to je nebezpečný, chce to ticho v hlavě.

Každej, kdo se postaví na start tohodle šílenýho závodu a proletí cílovou páskou, je vítěz, protože tady není nejdůležitější čas, tady jde o to nezabít se. A taky bylo vidět na tom trenérovi tu nesmírnou úlevu a euforii, když to Ondra přežil. Hahnenkamm je pojem v lyžařským světě už skoro jedno století, k tomu se vzhlíželo i v socialistickým Československu, poněvadž sport tam nijak vomezovanej nebyl. Von byl  vomezovanej jenom těma dneska zbouranejma státníma hranicema a protože takovej hang v Česku není parametrem ani z poloviny, tak ty čeští lyžaři k tomu alpskýmu symbolu vzhlíželi přes hranice, který se mimochodem k vůli uprchlíkům zase vobnovujou a nebude trvat dlouho a Evropa bude zase zadrátovaná a zabetonovaná. Vono je to taky důkaz, že ta stabilita v tý sjednocený Evropě je jenom dočasná a jenom na voko. Voni kdyby ti politici tenkrát věděli, že za pár let přes ty zbouraný hranice budou proudit davy lidí, který se jim vůbec nebudou líbit a který jsou vo trochu  míň bílý než ti jejich domácí voliči tady narozený, tak todle kdyby věděli, tak by nejspíš ty bytelný ploty vůbec nebourali a teď by to pro ně bylo mnohem jednodušší, protože by si nemuseli lámat hlavu s tím, jak ty svoje lidi řádně ochránit před tímdlectím nevyzpytatelným nebezpečím a jak jim zajistit bezstarostnej život. Vono taky dělat politika je čím dál náročnější, protože lidi jsou v týdletý době víc a víc vystrašení a nejistý. Takže kdyby ty ploty byly dneska funkční, tak by ty potíže s imigrantama vůbec nemusely být a zbylo by víc času na řešení opravdovejch problemů, jako třeba dostavba Temelína, nebo konečně vymyslet nějaký uspokojivý řešení pro ty vesnice v severních Čechách, najít těm lidem nějaký solidní náhradní bydlení, aby se ty povrchový doly mohli zase aktivovat naplno, čímž by logicky přibyly pracovní místa a celej ten region by se tak moh hospodářsky pozdvihnout. Taky lidi v Praze by si už konečně zasloužili lepší ovzduší, bylo by potřeba naplánovat a zrealizovat ještě další tunely, jenže na to teď není přes ty problémy s otevřenýma hranicema čas. To třeba nikdo nevidí, že ty český problémy jsou specifický, stejně jako třeba maďarský, tomu nikdo nemůže v Bruselu rozumět a to je taky vobrovská chyba tý Evropský Unie, že předpokládá, že ty problémy budou všude stejný a budou se dát plošně vyřešit. Jenže v Česku je to fakt specifický, protože po tom všem, co si tady ty lidi prožili, by si prostě už zasloužili klidnej život.

Jenže tenkrát na to nebylo ani pomyšlení, tenkrát se ty ploty prostě zbourat musely, tenkrát ty lidi byli na tu svobodu tak nastavený, to nešlo řešit jinak. Dyť ty lidi tady byli zavřený jak ve vězení, voni se potřebovali podívat ven, vono taky bylo potřeba zbourat ty starý symboly, co připomínaly starý pořádky a byly spojený s tou starou politickou gardou. Voni to asi mysleli dobře s těma lidma, voni je taky chtěli chránit, proto stavěli takový vysoký ploty. Jenomže voni, ta stará garda politiků, to pěkně přehnali s tou ochranou lidí, vono se jim to vymklo z rukou, prostě zašli příliš daleko, voni chtěli ty lidi chránit až moc. To se pak stávaly hrozný věci, voni třeba byli tak přesvědčený, že ty lidi, kteří se rozhodli ty ploty překonat, tak některý radši zastřelili než aby dopustili, že budou na druhý straně mučený a brutálně popravovaný. Ale to jim zase nikdo nemůže všechno zazlývat tydlecty zločiny, voni v tý složitý době studený války nemohli tušit, že některý, kterým se podařilo utýct, tam byli dobře přijatý, dyť vona ta kriminalita v tehdejší Západní Evropě byla už tenkrát mnohem větší než u nás a ti co utekli, už se nemohli vrátit, ta doba byla fakt složitá. Vono taky pomáhat bylo tenkrát mnohem jednodužší, jednak ta Západní Evropa byla bohatší a jednak ty lidi, co tam vod nás odcházeli, nebyli násilnický, protože vona vůbec ta naše národní povaha je mírumilovná.