O velkých a malých pádech nejen na lyžích - Nepovedená zima III

Umění padat je životní disciplína. Spadnout se dá slavně, neslavně, nešťastně nebo až na dno. O tom jak si jeden českej lyžař nečekaně splnil nádhernej sen a přišel při tom o barák.

                 Náš legendární lyžař Ondra Bank se včera objevil na titulní stránce Kleine Zeitung a je mimořádně slavnej. Von tam není vyobrazenej, že by vyhrál nějakej důležitej závod, ona ta fotka ze závodu ani není. Ta fotka je z tréninku a Ondřej v něm předvedl krásnej pád. On teda ten pád samotnej byl dost hrůznej, akorát kousek od něj právě stál dvorní fotograf těch Kleine Zeitung a měl zrovna velkej den. Zmáčknul spoušť zrovna ve chvíli, kdy Ondra letěl kolem něj a poved se mu snímek, kterej se povede jednou za život. Tendlecten rakouskej fotograf zachytil toho našeho českýho Ondru v tak zajímavý pozici, že ten jeho pád se stal krásnej, ale radost z tý svý povedený fotky moh projevit až později, až se potvrdilo, že ten náš lyžař není zmrzačenej. Ta fotka se líbila i porotě na World Press Foto a získala první cenu v kategorii Sport, no a tím se stala právě slavnou a s ní i ten rakouskej fotograf a českej lyžař. Na tom je právě vidět, jak je to s tím prosazováním svízelný. Ono je k tomu totiž kolikrát potřeba nejen kuráž a vytrvalost ale i štěstí. A bez štěstí to mohlo dopadnout sakra jinak. Von se taky moh Ondra Bank zmrzačit a v tom případě by byl s prosazováním konec a jsem si jistej, že by to tomu rakouskýmu fotografovi bylo blbý zveřejňovat takovou fotku.

               No a právě o tom štěstí by moh mluvit otec jedný mý kamarádky, vášnivej lyžař, jeden z těch, co pokukovali přes ty zadrátovaný hranice na ty alpský symboly a veškerej volnej čas tak trávili s rodinou v Krkonoších nebo na Šumavě, od tam je totiž za krásnýho počasí vidět až na rakouskej Dachstein. A to je hora, která má sněhovou čepici skoro celej rok, takový v Česku nejsou. Některý lidi to tak maj, někteří se bez sněhu obejdou a někteří bez něj nemůžou žít. Tak tendle otec, když rozstříhali ty dráty na hranicích, to se dělo někdy v prosinci osumdesádevět, tak vzal rodinu a místo na Maria-Hilfe Straße pro nový videorekordér rovnou do Kitzbühelu.

                Tu euforii dneska už mladí nezažijou, dneska je všechno možný, tenkrát bylo ale ještě omezení základní součástí života. No a právě jak ty lidi byli ochuzení o tu možnost si ty věci ochytat a ozkoušet, tak když to pak najednou možný bylo, tak byli úplně štastný jak děcka a radovali se s tý svobody a ten pocit byl tak opojnej a přerodovej, že si ho úplně zakomponovali do svýho života, právě na základě tý dějinný emotičnosti. Toto se ale přihodilo jenom lidem, co nebyli úplně vomezení. Tomu už mladí nemůžou rozumět a už vůbec nemůžou rozumět, proč jsou tydlecti lidi v poslední době tak nervózní a špatně spěj.

                  V oblasti sportu ta omezení byla opravdu minimální, a tydlecty televizní přenosy byly povolený a lyžařema naprosto zbožňovaný. Takže techniku jízdy na pravým alpským sněhu měl českej lyžař víceméně natrénovanou z obýváku.

               No a tendle ten lyžařskej otec by moh mluvit o štěstí z tý druhý stránky, z tý deficitový. On měl totiž před sebou vysněnej okamžik, o kterým si myslel, že ani nikdy nenastane a když najednou nečekaně nastal a on stál hrdě ve startovním domku na svahu legendárního Hahnenkammu, tak se mu nezvyklou kombinací slasti a strachu roztřepali kolena. To ale netrvalo dlouho, protože jak jsou ty Češi nevelký, nepromíchaný, navíc posledních pár pokolení dost izolovaný potomci chasníků, tak ten náš genotyp je málo vrstvenej a takřka homogenní a v každým českým lyžaři je tak kousek z Ondřeje Banka a my tendlecten typ osobního strachu dokážem dost dobře překonávat.

              To legendární hrobový ticho, ono se tam totiž z očividných důvodů rozprostírá, i když se zrovna nejede závod, přehlušil euforický výkřik....aaaa svoboda.... a začala.....Jízda ....první svobodná, nepopsatelná... byl to pravej Free Ride...ne to, co se pod tím pojmem chápe dnes.

                Oni Češi jsou navíc obecně vyhlášení svou technickou zdatností a univerzálností a tydlecty vysoký hory zase svou nekompromistností, ony si taky na rozdíl vod těch lyžařů nemusej na nic hrát, ony spíš občas vyžadujou určitou pokoru, od těch stvoření, co po nich lezou. A tak přesto, že tydle rakouský hory v tý době na ty český návštěvníky ještě nebyly vůbec zvyklí, tak tohodle natěšenýho českýho lyžaře přijaly poměrně vstřícně a jeho styl a nebojácnost ocenily z počátku poměrně vlídně a to až do doby, kdy si dosaženou lyžařovu aktuální rychlost vyložily jako známku zpupnosti a nekontrolovatelné arogance. Současně se taky ukázalo, že univerzálnost nebejvá vždy nejefektivnější metoda dosažení cíle. Jinými slovy, sebelépe vypilovaná technika obývákového alpinismu není univerzálně slučitelná s libovolně proměnnými parametry reálného svahu. Mausefalle tohoto českého euforického lyžaře přežvýkla a vyplivla do přilehlého lesa. Následky zranění nebyly fatální, ale absence cestovního úrazového pojištění, následný přelet helikoptérou a pobyt v rakouské nemocnici zasáhla rodinu dramaticky. Svý v tom sehrála taky v tý době extrémě rozdílná parita kupní síly, což mělo za následek, že rodina přišla o barák. Takže on se ten vytouženej sen sice splnil, navíc naprosto nečekaně ale ty pocity z toho zážitku nakonec zůstaly rozporuplný.

             Ale on každej takovej životní pád má víc úhlů pohledu a z úhlu pohledu jinýho měl možná ten otec lyžař a jeho rodina štěstí. Vono totiž za tou Myší pastí, do který on teda vletěl nepřipravenej, a to možná ani nevěděl, že Mausefalle znamená past, poněvadž na cizí jazyky se tenkrát tak nedbalo a když už, tak na ruský, tak za tou pastí ten terén přechází do Steilhangu a to je právě to místo s utrženou zemí, kde se lítá i osumdesát metrů, a z toho jinýho úhlu pohledu je vidět, že měl vlastně štěstí. On se totiž taky ten seznam počítanejch ztrát moh klidně rozrůst i o zinkovou rakev a vobrovskej smutek.

            Oni Češi, jak maj tu technickou zdatnost, tak inklinují k tomu, že věří spíš technice než druhejm lidem, a taky ty naplánovaný akce neradi odkládaj nebo rušej. Ono se jich taky spousta nevrací domů, tak jako minulej tejden těch pět na Geieru, co je zasypala lavina. Hodspodskej z  horský chaty je varoval, ale Češi věří spíš Gpskám a speciálním serverům než druhejm lidem. Ono se jich taky spousta u druhejch lidí pěkně spálila. A tydlecty případy vůbec nejsou výjimečný. Ale lidi, co žijou v horský přírodě, maj pro takový krizový situace kolikrát větší cit než matematický modely těch speciálních serverů. Dokážou tak kolikrát odhadnout, jestli kvůli nějakýmu podezřelýmu mraku půjde za chvilku o kejhák nebo jestli je to riziko snesitelný, v horách se totiž dlohodobě plánovat nedá.

           Ten můj pád 29.1. v 11.32 nijak slavnej nebyl, ikdyž byl možná stejně spektakulární jako ten Ondřeje Banka, on zůstal jenom neslavnej, poněvadž ho nikdo tak krásně nezachytil. Ikdyž to taky není úplně tak pravda, protože se udál přímo pod lanovkou a to je vždycky zpestření pro pasažéry tý lanovky, jelikož jízda na lanovce patří zaručeně k tý nudnější části lyžování. Jenom ten pád nesmí mít nějaký vážnější následky, protože to se pak  lidi trochu zastydí (ikdyž zdaleka ne zase všichni), že se dobře bavili . Tak ten můj pád z toho prvního úhlu pohledu dopadl špatně, poněvadž přerušil  poslední jízdu před skvělým obědem u Itala, tradičně zahajovaným skvělou grapou, dočasně zrušil odlet na Floridu plánovaný na příští týden, a jak se později ukázalo definitivně ukončil lyžařskou sezonu, zkomplikoval mobilitu a vynutil operaci křížového vazu a sanaci menisku.

           Z toho jinýho úhlu pohledu to zase bylo dobrý, paněvadž byl pátek a to neměl doktor v úrazový ambulanci do čeho píchnout a tak jsme si pak hezky popovídali. Stát se to totiž ve středu nebo ve čtvrtek tak to je fofr, to nemaj v tý ambulanci se čas ani napít, natož si skočit na oběd, a je to tak prej už třicet let, k vůli třetímu krizovýmu dnu zřejmě. No a to jsem se pak o svým těle něco dozvěděl, takovej malej anatomickej kurz, a to je vždycky zajímavý, člověka nikdy moc nenapadne zjištovat si něco předem, ale jak se něco stane, tak to se honí iformace, aby se mohli ti doktoři kontrolovat a něco se nedejbože nezanedbalo.

             Ten doktor na tu Floridu reagoval asi ve stylu, co by tam takovej krypl pohledával, ale když jsme se loučili tak mi říkal, že noha je stejně na půl roku v háji, tak at´si aspoň užijem tu dovolenou a dáváme pozor na krokodýly, poněvadž ty možný následky by se spravovaly těžko. A to je hezký, když lidi občas dokážou změnit zažitej postoj. Každopádně jsem mu poděkoval, vyfasoval ortézu a na tu Floridu jsme jeli a skvěle jsme si to užili.  Ale to už je jiná story. Jen jsme se museli vrátit o den dřív, protože to už pro mě měli rezervovanej operační stůl a lyžařskej pokoj zimmer 518.

              Ony určitý mezipády, tedy menší pády bez fatálních následků, jsou pro člověka vlastně zdravý. Ony vás totiž trošku přibrzděj a většinou z toho vzejde nějaký poučení a voddálí se tak ta hrozba toho potenciálního pádu velkýho, zlomvazovýho.

               Někteří z nás jsou ale k tomu poučení od přírody hluchý, někdo má ten velkej pád v sobě prostě zakódovanej, to se pak nedá nijak zvrátit. Pak je dobrý hledět aspoň na to, aby ten pád na dno byl co možná nejvíc pozvolnej a aby to klesání provázelo aspoň trocha veselí. A ze všeho nejvíc by se mělo hledět na to nestrhnout někoho s sebou.