Zlatý devadesátý - návrat na mapu světa

V devadesátých letech jsme procestovali kus světa a zjistili jsme, že lidi jsou všude na světě ve své podstatě dobří. Největší strach jsme paradoxně zažili v zemích hlásících se ke křesťanství.    

                 Na devadesátý léta vzpomínám s nostalgií. Možná proto, že jsme byli mladí a bezstarostní, ale hlavně proto, že ten pocit z konce roku osmdesátdevět, kdy lidi kolem projevili do té doby nepředstaaviltelnou vzájemnou soudržnost a empatii, byl natolik intenzívní a jedinečný, že vám z minuty na minutu došlo, že svět je minimálně desettisíckrát pestřejší a zajímavější než nám tvrdily Televizní noviny, Československý filmový týdeník a všichni učitelé ve škole. Na ten zážitek, kdy se na veřejnosti začali objevovat a mluvit chytří lidé (do té doby zalezlí, zavření či upozadění), se nedá zapomenout. Šlo doslova o informační revoluci (významem daleko zásadnější než celý internet). Systém před rokem 90 byl v mnohých směrech natolik absurdní, že bylo jednoduché ho nesnášet, ale současně bylo velmi obtížné ty nedostatky vhodně pojmenovat. Mohl za to právě nedostatek a jednostrannost dostupných informací (knihovny byly plné frází) a své taky mělo na svědomí vymývání mozků, jako hlavní učební předmět. My nebyli žádní disidenti, k nějaké samizdatové literatuře jsme se dostali (Kundera, Mňačko atd.) a Hlas Ameriky a Svobodná Evropa sice přinášely cenné střípky poznání, ale my byli vlastně od malička vedeni k podezíravosti a nedůvěře v okolí a v ostatní lidi. Já osobně jsem měl třeba za to, že tyto západní stanice taky přeháněj a pravda bude někde uprostřed a hlavně, že se k ní těžko doberem. Měli jsme prostě zakódovaný, že svět je jeden velkej souboj, Amerika se Sovětským svazem, komunista s jakýmkoliv jím neschváleným projevem či vzhledem. Věřit v oficální stupiditu jednoduše nešlo a věřit v cokoli jiného nás odnaučili.

              Je jasné, že v různých částech státu budou vzpomínky na dobu temna rozdílné.  V našem okresním městě byl ředitel gymnázia současně předseda MV KSČ (nebo OV KSČ ? to už jsem z paměti vytěsnil), což v důsledku znamenalo nedýchatelnou atmosféru maloměsta. Ředitelskou důtkou se trestala i vytažená košile z kalhot na koncertu Abraxas. (Údajně na tom byl např. Bruntál ještě hůř.) Své radosti života jsme si postupně prožívali v polouzavřených skupinách mimo dosah propagandy komančů. Ať už to byl kamuflovaný skaut (vodácký oddíl) či později neformální parta dorostenců a juniorů vstřebající západní kulturu, která se uskupila na troskách oddílu sjezdového lyžování. Nutno dodat že tyto radosti byly opravdu veliké a intenzita prožívání byla natolik silná, že například emigrace v této životní etapě byla nepředstavitelná. Poslouchat totiž nějakou z tenkrát nedostupných gramodesek (např. Cure, Joy Division, INXS, Tracy Chapman) ve skupině spřízněných přátel někde na chatě a užívat si přitom upřímných debat, to byl vždy nádherný pocit sounáležitosti a vzájemnosti, který postupně s nástupem konzumní společnosti vymizel. To je taky jediný důvod, proč občas má nostalgická paměť zabrousí až do let osmdesátých.

               Pro nás se ten absurdní systém naštěstí zhroutil v pravý čas a nezasáhl tak většinu té atkivnější části života, což bohužel postihlo generaci našich rodičů. Mohli jsme tak pokračovat na vysokých školách svobodněji, přestat analyzovat Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, Politickou ekonomii a další tisíce stran tehdejšího bulváru. A co je podstatné, mohli jsme najednou svobodně cestovat a poznávat svět naostro, nejen pomocí Objektivu a Kaleidoskopu. Přišly zlatý devadesátý a my si je užívali jako nic nikdy předtím. Projeli jsme kus světa a zjistili jsme, že lidi jsou všude na planetě ve své podstatě dobří. Setkávali jsme se při tom s velkou důvěrou a empatií, což byly projevy chování v tehdejším Československu drsně potlačené. V lidech prostě zakořenily cynismus, podezřívavost a nedůvěra. A zakořenily natolik, že brzdí a zřejmě bude ještě brzdit proměnu společnosti k lepšímu dalších možná 50 let.

S batohem do světa

Evropa, Velká Británie především

                 Všechny naše cesty se uskutečnily s minimálním rozpočtem, drtivou většinou stopem a s batohem na zádech. Málokdy se stalo, že jsme u cesty stáli delší dobu a byly i cesty, kdy se mi podařilo stopem do Anglie dojet od českých hranic rychleji než autobusu. Téměř běžně se stávalo, že jsme nocovali u někoho doma, pokud jsme nabídku nedostali hned v autě, stačilo zajít do místní hospody a většinou nám někdo po dvou pivech nabídl přespání.

Za všechny cesty po Evropě, vzpomínám na jednu obzvlášť povedenou do skotského Edinburghu:       

  V severní Anglii jsme nesmělým dotazem na benzince kolem půlnoci oslovili řidiče malé dodávky, jestli náhodou nejede směrem Skotsko. Za pět minut už jsme leželi na korbě dodávky (takový ten malý

náklaďáček na stěhování nábytku bez oken) na karimatkách a ukládali se ke spánku. Za půl hodiny se auto zastavilo a řidič vyhrnul roletu a předal nám igelitku čerstvě nakoupených sendvičů a kokakol. Stop se ukázal jako skvělý, neboť cílová zastávka bylo hlavní náměstí v Edinburghu, kde zrovna probíhal velký pouliční festival artistů a kejklířů. V průběhu dne jsme oslovili člověka na ulici s dotazem na nějaký tip na zajímavý kulturní počin ve městě, následovaly tak tři piva v hospodě na účet hostitele a předání klíčů od jeho bytu a pozvání k pobytu na dobu neurčitou. Byt byl na okraji města a my jsme si ve své naivitě nepozačili adresu, pouze číslo autobusové linky. Sledovat trasu linky ve dvě v noci (nenapadlo nás, že autobus už nebude jezdit) se ukázalo jako nadlidský výkon. Stopovat ve dvě v noci mi připadlo nejdřív taky zbytečné, ale netrvalo ani pět minut a jeden andělský řidič se snažil porozumět naší lámané angličtině, kterou jsme mu sdělovali historku o jednom bytě na sídlišti bez adresy a malém kostelíku na kopci poblíž. Asi půl či hodinu s námi tahle dobrá duše objížděla sídliště Edinburghu, města dobrých skutků. Identifikace kostelíku nás přiblížila blíž našim postelím. Malé rozčarování nastalo, když klíče nezvládli zámek otevřít, John se zapomněl ve městě a námi začala cloumat beznaděj. Něco po třetí hodině ranní jsem se osmělil a zazvonil u protějšího bytu s žádostí o pomoc při odemykání bytu. (Později se ukázalo, že nás John opomněl seznámit s deblokací nějakého bezpečnostího prvku, kterou je potřeba provést při odchodu z bytu.) Paní samoživitelka s dvěma malými dětmi, která nás nikdy předem neviděla, si se zámkem u dveří taky neporadila a situaci vyřešila pozváním k sobě do bytu a nabídkou noclehu. Po noci strávené pod dětskými přikrývkami (na ubytování dospělých nebyla zařízená) nás čekala skvělá snídaně s úsměvem na tváři. A pak že lidi nejsou dobří.

Rakousko

                Do Rakouska vedla vůbec naše první cesta za hranice a trvala asi dva týdny. Jeli jsme tři kluci na kolech a utkvěla mi v hlavě vzpomínka, jak jsme se před deštěm utábořili pod střechou zahradního domku a když pak přijel majitel, my očekávali, že na nás zavolá policii a on nás místo toho pozval k sobě domů.  Při dalších cestách po Rakousku jsme našli sezóní práci a s ní spojenou i další dávku důvěry. Hned na začátku jsme dostali stejný plat jako kmenoví nekvalifikovaní zaměstnanci, naše přesčasy jsme si počítali sami a hlásili až na konci pobytu. Stejně motivující byla i důvěra v naše schopnosti. Probíhalo to např. takto: "Umíš jezdit s traktorem ?" "mhm, ...možná.... ještě jsem neměl možnost to zkusit" " s autem umíš, tak zvládneš i tohle, tady se řadí rychlosti, tady připojuje vlečka..." důvěrou nic neotřáslo, i když se mi později podařilo traktor dvakrát na půl převrátit, skončilo to konstatováním, že nás zapomněli na některé technické detaily upozornit. Rakousko se později stalo i mým druhým domovem. Tehdejší zaměstnavatel nedávno vzpomínal na oslavě svých šedesátých narozenin: "Ti Češi tenkrát pracovali dobře a byla s nima sranda..."

Severní Amerika

               Opravdu první velká cesta směřovala do Severní Ameriky. Prodali jsme s kamarádem akcie z první kupónovky, sbalili batohy a na dva měsíce zmizeli, do Ameriky, symbolu svobody. Ve Vancuoveru známé holky dělaly aupairky a jejich rodiny nás ochotně ubytovali, za což jsme jim dodnes vděčni. Sehnali jsme staré auto, za pár babek je český emigrant na vrakovišti opravil a vyrazili na 25000km dlouhý trip Vancouver-západ USA-severní Mexiko-New Orleans a zpět. Možná i proto, že jsme cestovali autem, tak jsme žádné velké přátelství po cestě nenavázali, až na českého emigranta Mirka Baroše z Toronta, se kterým jsme v nejzapadlejší vesnici Mexika užili dost srandy. Všude se k nám ale chovali velmi slušně a víceméně srdečně a kromě nezapomenutelných scenérií snad ze všech národních parků západního pobřeží, jsme se poprvé v životě v Mexiku setkali s místem, kdy i díky rozšiřující se civilizaci umírali konkrétní lidé hladem (indiánský kmen Tarahumara) a taky jsme zjistili jednu pro nás důležitou věc: Česko bylo v devadesátých letech daleko svobodnější země než USA, pro nás do té doby symbol svobody a že ta "Bezstarostná jízda po tý slavný Route 66" by mohla svištět i Prahou a propojit všechny ty český a moravský hudební kluby, který byly tenkrát fakt často hodně alternativní a úžasný.

Asie

               Zcela zásadní byly obě cesty do Indie. V Dillí projdete jednu ulici a potkáte víc lidí než v Praze za celý den. Směsice všech náboženství je velmi inspirativní a za celou dobu jsme nezaznamenali větší konflikt. K cizincům (min. euroamerického vzhledu) se Indové chovají často až nepatřičně uctivě, běžně se stávalo, že nám v přeplněném autobuse uvolňovali místo. Na druhou stranu pro liberálního Evropana bylo nestravitelné sledovat občasné ponižování nejnižší kasty, kdy např. skupina mladistvých šikanovala starce, v důsledku toho, že se narodil o nějakou kastu níže. Druhou cestu do Indie jsme podnikli s manželkou a přidali jsme východní Pakistán a indickou část Kašmíru (toho času bez bojů), oblasti převážně muslimské. Tady se člověk pohyboval přirozeně ostražitěji, neboť šlo o oblasti, které jsou na hranici dvou náboženských bloků a rozdílné nábožensko-politické zájmy byly příčinou občasných ozbrojených bojůvek. Pro zvýšení bezpečnosti turistů zde byl nastaven systém nepřetržité registrace turistů organizovaný vládou (snad po každých 50 km).

Setkání s místními bylo vždy přátelské a ve vzdálených horských oblastech, kde se už anglicky nedomluvíte vůbec, probíhala komunikace pantomimicky. Když byl hlad, nezbylo než naznačit a pak asi dvě hodiny počkat než milí domorodci rozdělali oheň a uvařili nějakou místní variaci čočky. Cena byla většinou na vašem uvážení. Menší konflikty jsme zažily pouze v hlavním městě Islamabadu. Jednou nás trochu povozil taxikář víc než bylo třeba (ale zase ne až tolik, jak často slýchám z Prahy) a jednou se stalo, že parta náctiletých manželku v MHD nenápadně osahávali. Nutno dodat, že jsme si to trochu zavinili sami. Často jsme se nepřizpůsobili místním zvyklostem a ignorovali třeba fakt, že odhalená žena (v našem případě tričko s krátkým rukávem) je na veřejnosti vnímána jako prostitutka. Ale ruku na srdce, kdo z nás má výčitky svědomí, když se v muslimských zemích (např. Tunisko, Egypt atd.) odhalí na pláži do plavek? I když je to v podstatě provokace vůči místní kultuře a je úplně jedno, že se to za přivezené peníze v turistickém resortu toleruje.

                  Poznali jsme, že cestovat pro ženu (pokud není zahalena) je v muslimských zemích náročnější než pro muže. Obě pohlaví vyrůstají totiž víceméně odděleně, ženy chodí většinou zahalené, takže nezahalená žena působí vyzývavě a je vystavena zvědavým pohledům. Je to jakobyste do kasáren vpustili modelku v bikinách.

                  Podobně nezvyklý je pro Evropana v hinduistické Indii tělesný kontakt chlapců. Je poměrně běžné, že se i dospělí chlapci navzájem vodí za ruce, navzájem se dotýkají, sedí si na klíně. Nejde o projev homosexuality (to by jich bylo v populaci asi 30 %), ale o důsledek separátní výchovy i na školách, hoši se k přímému kontaktu s dívkou dostanou často až v dospělosti, někdy až po svatbě.

Vietnam

                  Nejpoučnější pro nás z celého Vietnamu byly severní kmeny v horách, na západ od Sappy.

I tady nás lidé hostili, i když byli velmi chudí. Za pár korun nám půjčili ohniště, variantu naší kuchyně a nabídli např. i kousek krávy (vzhledem k tomu, že byla zabitá už asi 2 měsíce, tak jsme zdvořile odmítli). Při cestě zpět, blíže k civilizaci, byly bambusové chýše modernější, tady nás přizvali i k rodinné oslavě. Já jsem mohl s muži u hlavního ohniště kouřit dýmku a popíjet rýžový nápoj benzínové chuti a vůně. Manželka mohla komunikovat s ostatnímu ženami a dětmi ve vedlejší místnosti. Takže pro nás opět jiné kulturní zvyklosti, na noc cihla pod hlavou a prasata pod bambusovým stropem, jímž se hází zbytky jídla (total recycling) a přijetí vesměs všude přátelské. Navíc s námi šla ještě jedna holka s Jižního Vietnamu a průvodkyně byla mladičká vesničanka (obě velmi milé) hodně masírovaná oficiální propagandou severní formy komunismu, takže ten rodíl v názorovém pohledu na svět byl velmi zajímavý.

Thajsko

                Z Bangkoku jen jeden postřeh. V Thajsku je zvykem nenosit boty do domu, takže naše goretexové pohory bylo třeba ze slušnosti nechat na ulici před hotelem přes noc. Nemusím připomínat, že pro Čecha to byla dost stresující situace, ale ráno se vždycky našli. Zkuste to v Praze. ...

Kambodža

                 Angkor Wat je pro mě dosud neúžasnější historická památka a užasný pomník kdysi dominantní civilizace, doprovázena děsivými historkami místních z období řádění Rudých Khmerů. Ideální místo k zamyšlení nejen pro všechny komunisty. Hrůzná připomínka, kam až může levicový extremismus zajít. Z genocidy na vlastním národě a totální likvidací elit a intelligence se země dodnes nevzpamatovala.

Jižní Amerika          

Z Jižní Ameriky jsme projeli Peru a Bolívii a i přes minimální znalost španělštiny se tu cestovalo neuvěřitelně lehce. Funguje i stop, na nějaký dopravní prostředek čekáte zřídkakdy déle než několik minut. Oblastem, kde operují fanatičtí levičáci za Světlé stezky (Komunistická strana Peru), je samozřejmě lepší se vyhnout a díky tomu si občas zajedete. V těchhle končinách si uvědomíte, že zajít příliš doprava vývoji společnosti taky neprospívá. I menší bolivijská města nesou známky někdejšího bohatsví (z doby, kdy cena zlata měla nezpochybnitelnou hodnotu). Koncentrace kapitálu a bohatsví mezi malý počet subjektů v těchto končinách je tak velká (majetek v podstatě vlastní několik rodin), sociální rozdíly tak obrovské, že to společnost brzdí. Sklon k socialismu a větší rovnosti je pochopitelný.

Latinská Amerika

               V této části světa jsme nakoukli do Guatemaly, Belize a velmi lehce do Hondurasu. Do Guatemaly jsme přiletěli v noci, nevábné hlavní město jsme minuli a vydali se taxíkem rovnou do Antiguy, historického městečka na seznamu UNESCO. Město bez pouličního osvětlení, se všemi okny dokonale zamřížovanými, působilo děsivě. Ponurou tmu občas prořízl halogen z korby policejního pick-upu skenující noční ulice. V námi předem vybraných hostelech nám neotevřeli, takže prvotní dojem byl zoufalý. Ráno se město prosvětlilo sluncem a kosmopolitní atmosféra nádherného městečka nám dodala odvahu do dašího cestování. Guatemala je neuvěřitelně nádherná země, kde si ale lidi přírody neváží a uvědomíte si tu, jak neuvěřitelný vynález je obyčejná popelnice a svoz odpadu. Další věc je, že si poznávání této zajímavé země úplně neužijete. Všude viselo varování, že na určitých místech (vesměs těch, pro turisty zajímavých, vodopády atd.) hrozí přepadení. Varování jsme částečně ignorovali (doufali jsme, že přehání), protože když cestujete takovou dálku, tak chcete přece jen něco vidět. Potkali jsme však skupinu holek (tuším Němky), které byly zrovna den před tím přepadeny čtyřmi maskovanými lupiči s mačetami. Násilí sice nepoužili, ale obrali je o peníze, foťák a boty. Takové zprávy vám samozřejmě zážitky znepříjemní a jste více méně pořád ve střehu a přemítáte, jak byste se zachovali, pokud by šlo do tuhého. Nejhorší, že na policii se vůbec nemůžete spolehnout, neboť míra korupce je zde daleko větší než v ČR a policie pravděpodobně na podobných lupech profituje.

  Tak se přihodilo, že v této části světa, která se hlásí ke křesťanství, jsme na cestách zažili největší strach. Byli jsme tu shodou okolností na Vánoce a i když nejsme praktikující křesťané, nakoukli jsme do kostela. Byli jsme tam úplně sami, obyvatelé se bavili střílením dělobuchů na ulicích (to trvalo asi dva dny).

                Je těžké zjednodušovat, ale subjektivní pocit bezpečí byl v Asii prostě větší. Je to sice už dvacet let (nevím jak je to teď, neboť svět se dramaticky mění), ale připadlo mi, že i přes jejich rostoucí význam, nehrály peníze v Indii úplně zásadní roli, duchovní stáli v hierarchii výše než podnikatelé, pokora a smířlivost byla patrná na každém kroku, a veřejný prostor, který je na  naše poměry doslova přelidněn, byl více nabitý pozitivní energií.

                  Na devadesátý léta vzpomínáme opravdu jako na zlatý období, projeli jsme kus světa (než se narodily děti) a opravdu jsme zjistili, že lidi, i když jsou jiného vyznání a rozdílných kultur, jsou ve své podstatě opravdu dobří. Je to naše zkušenost, možná má někdo nějakou horší, ale za nás platí.

...lidi neblbněte, neodsuzujte hned druhé, aniž o nich cokoli víte, nevěřte hned kdejakým rychloúsudkům, ať by je hlásal  třebas i prezident...

                Chápu, že všichni nemohou cestovat, ale pokud jenom trochu můžete, podpořte mladou generaci, přispějte jim nějaký peníz, ať se podívají do světa, uvidíte, že přijedou zpět se zprávami, že spousta hrůzostrašných obrazů je hodně mediálně přifouklých a velká část těch iracionálních strachů je naprosto zbytečných.